Téma smrti a truchlení

Smutek po ztrátě blízkého člověka je jedna z nejsilnějších emocí, které člověk vůbec může v životě zažít. Ať už o našeho milovaného přijdeme náhle, nebo jsme jeho odchod čekali kvůli nevyléčitelné nemoci, stejně na to nejsme nikdy připraveni. Ten, kdo tady zůstane, se často dostane až na samé dno zoufalství. Cítí se opuštěně a uvědomí si, že už svého milovaného nikdy neuvidí, že už s ním nikdy nebude moci sdílet všechny ty okamžiky života, že je prostě všechno najednou pryč, a to nevratně.

Mezi prvními myšlenkami bývá ta, že už tady taky nechceme být, že to tady sami nevydržíme, a že nemáme představu, co budeme dělat dál. Od okolí, které nám chce pomoct, slýcháme, že se má teď lépe, že už ho nic netrápí, že je na lepším místě apod., ale nám to nějak nepomáhá.

Když dojde k události, která se jeví jako nehoda, těžko můžeme pochopit, jak komplexně funguje Univerzum. Jsme naštvaní na Boha a říkáme mu, jak nám to mohl udělat. Celý svět, jakoby byl vzhůru nohama, a není úniku. Někdy tu událost v sobě začneme popírat a doufáme, že to byl jen hrůzný sen, ze kterého se vyspíme, probudíme a bude dobře. Jenže realita je bohužel jiná.

Taková nešťastná událost námi může otřást tak, že najednou nic nedává smysl a ani nám nejde jasně myslet. Často se dostavují i problémy s pamětí nebo zmatenosti, situaci nemáme pod kontrolou a vše nás děsí. Často neovladatelně pláčeme, máme záchvaty vzteku, nebo apatie a jednáme nečekaným způsobem. Zdá se nám, že už to prostě neuneseme a že už pro nás nemá nic smysl.

A právě v těchto chvílích jsou pro nás důležití naši blízcí, naši přátelé a někdy i cizí lidé. I když zažíváme všechny ty věci následující po úmrtí blízkého člověka, je potřeba si uvědomit, že je nutné si říct o pomoc. Sdílený smutek je poloviční smutek a někdy pomůže třeba jen vyslechnutí a podpora rodiny, nebo přítele. Všichni jsou tu totiž pro nás, ale pokud vše dusíme jen v sobě a nedáme jim příležitost, tak nám bohužel nemohou pomoci. Spolu s nimi se pak můžeme rozhodnout, jestli pomůže jen vyslechnutí, nebo je nutná třeba i návštěva odborníka.

Pokud cítíme v srdci dál prázdno, hledíme pořád do zdi, vracejí se nám vzpomínky, a myslíme si, že nám to nic, nikdo a nikdy už nemůže zaplnit, můžeme se rozhodnout, jestli chceme žít takto pořád dál, anebo se otevřít něčemu novému. Můžeme taky najít a nést nějaký odkaz po svém milovaném, nebo začít pomáhat jiným potřebným lidem.

Naši blízcí v nebi by si nepřáli, abychom do konce života jen a jen truchlili, ale chtějí, abychom si zase začali užívat život alespoň tak, jak nám to postupně jde.

Tady bych chtěla připomenout modlitbu k Bohu, která nám může pomoci ulevit:

Bože prosím tě, pomoz mi odpoutat se od velkého žalu a uctít památku na mého drahého tím, že budu žít dál co nejvíce naplněným životem. Děkuji ti. Amen.

Život nám denně přináší do cesty situace, které nás vybízejí k tomu, abychom se zastavili, pohlédli do svého nitra a zamysleli se, jestli chceme takto žít dál, nebo to změnit. Zkušenost ztráty blízkého člověka nám dává možnost zastavit se a konečně třeba i mnohé pochopit. Vždycky nám zůstanou vzpomínky na to, co jsme spolu prožili, a hlavně láska v srdci. A s tou nic neumírá.