S láskou, má svět naději...

V nedávné minulosti se na lásku k sobě nahlíželo negativně. Bylo to považováno spíše za projev egoismu.

Slova „Miluj bližního svého, jako sebe samého“, byla vnímána tak, abychom každý spíš mysleli na své okolí, než na sebe sama.

Mít rád sebe sama, to znamená...

mít rád, mimo jiné, i svoje tělo. To zahrnuje i všechny jeho části, které se nám třeba vůbec nelíbí tj. naše silná stehna, křivý nos, celulitida, malá, nebo velká prsa, různá postižení apod., nebo to může být i část naší nedobré povahy, naše náladovost, hašteřivost, zlost…

Bez toho, aniž bychom toto vše na sobě přijmuli, a eventuelně s tím pracovali, ta láska k sobě nemůže být nikdy úplná.

Nejdříve potřebujeme přestat ignorovat všechny tyto, námi často nepřijímané, součásti našeho já. Nemusíme je hned stavět světu na odiv, ale hlavně si sami pro sebe uvědomit, že jsou naší součástí, přijmout je a pak se sami rozhodnout, jestli myšlenky na ně budeme nějakým způsobem transformovat, a tím postupně přeměňovat, nebo je necháme tak, jak jsou. Jsou to naše součásti a je to jen naše svobodné rozhodnutí, co s tím uděláme dál…

Ať se rozhodneme pro změnu, nebo bez ní, tak se rozhodujme právě z pozice lásky k sobě. 

A pokud to je z pozice lásky k sobě, tak i když měníme cokoliv a procházíme čímkoliv, tak si můžeme říct třeba: je to  jen nějaké vývojové stádium naší duše, a vývoj přece sebou nese i nějaký průběh a nějaké ztráty, ale taky nakonec i nějaké naplnění. A tak se nám s tím potom bude pracovat lehce a s láskou.  

Když dáme prostor "lásce pro sebe", můžeme do něho postupně zahrnout i ostatní svět.

Bez lásky k sobě totiž vzniká velká závislost na ostatních, na jejich lásce, kterou si ale od nich musíme nejprve vzít, abychom pak mohli z čeho dávat. 

    A tak, milujme hlavně sami sebe,

           ať máme co rozdávat.