O bolesti a síle v nás....

Je normální, že nám povolí nervy, jsme možná hysteričtí, nebo dáváme nějakým jiným způsobem průchod svým citům. Chce se nám třeba křičet, jak to je nespravedlivé, nadávat, kopat, možná i do něčeho, nebo s něčím třískat. Možná jsme ale naopak tišší, a uzavíráme se sami do sebe. Každý to máme prostě jinak.   

Ať tak, či tak, dovolme si projevit se, nepředstírejme, že to nebolí, nechejme to vyjít ven, nedovolme „tomu“ ať se nám to usadí v našem těle a způsobí nám to psychické, nebo fyzické problémy.

Každý smutek má svůj čas, a někdy to znamená třeba se propadnout i do bezedné jámy, ale i tak je dobré si tím vším projít. Je to prostě proces truchlení… Pokud však truchlíme moc dlouho a nemůžeme se s tím, že nám někdo blízký, nebo i vzdálený zemřel smířit, je čas si něco uvědomit a něco s tím udělat.

Smrt je prostě součástí procesu každého života, tedy i každého z nás.

Dalo by se říct, že vlastně neexistuje, protože doopravdy základ našeho bytí je naše duše, která je věčná a rodí se v určitých cyklech mnohokrát do našich bytí. Takže vlastně na určitý čas přijde jen o tělo, ve kterém žila a které si vybrala, dalo by se to přirovnat i k tomu, že přijde o nějaké vozítko a příště si vybere zase jiné….

No někomu toto nic neříká, a proto ho to ani neuklidní.

Ale může ho uklidnit to, když si třeba jen uvědomí, že jakéhokoliv člověka, tedy i zemřelého, nikdy nikdo nemůže vlastnit, a proto ho ani nemůže ztratit.  A zrovna tak stejně nemusí mít pocit viny, že s ním třeba na jeho konci nebyl, nebo mu možná nestačil říct, jak ho měl rád apod….

Každý z nás může ale udělat těchto pár věcí.

• Nejprve je potřeba opravdu se od srdce pomodlit k Bohu o pomoc a pak, až přijde, ji přijmout, protože ona přijde vždy, ať už jako pomoc od rodiny, přátel, nebo třeba úplně cizích lidí.
• Takže zapalme si svíčku a pronesme si jakoukoliv modlitbu, kterou si sami stvoříme
• potom si můžeme se zemřelým duchu popovídat, říci mu dodatečně vše co jsme nestihli za jeho života, protože On nás pořád slyší, jelikož jeho duše s tělem nezemřela
• přestat se strachovat o zemřelého jestli došel klidu, protože někdy nemůže dojít klidu právě naším strachováním, bědováním a voláním ho zpět
• meditovat, případně odpustit sobě i jemu a přestat se za cokoliv obviňovat
• přestat se bát smrti, nebo samoty
• přestat rezignovat na život
• přestat se bát třeba i toho z čeho vše zaplatím, jak se postarám o děti, domov, hypotéku apod…

Strach nám totiž vůbec nepomůže,

naopak je nedostatkem důvěry v sama sebe, a tím i v Život. Je pravdou, že pokud je člověk starší, tak má samozřejmě více strachů než člověk mladý, ale v první chvíli nám může pomoci právě rodina, nebo přátelé a pokud je nemáme, ta třeba psychologové, sociální pracovníci apod.

Po odeznění největšího smutku

můžeme zkusit začít pracovat také sami na sobě.  Možná jsme už v sobě uvolnili nějaký kousek trápení, nějaké staré bolesti a třeba se nám pomalu daří začít znovu.

Uvědomit si, kdo skutečně jsme, proč jsme tady na tom světě a naučit se žít jinak.

S novou silou a přesvědčením, že tady máme ještě něco vykonat, něco se naučit, něčím světu, nebo komukoliv, a to i sami sobě, prospět. Že jsme prostě jen ještě nesplnili to, s čím jsme sem, na tuto krásnou planetu přišli.

Pokud si s tím sami nevíte rady a hledáte pomoc,

můžete se obrátit i na mne, a já Vám pomocí kvantové terapie QE, celostního a rodinného koučinku, nebo prací s vnitřním dítětem mohu opravdu prakticky pomoci. Všechny tyto metody jsou velmi účinné a mohu je vřele doporučit.